[1] Přednímu z kantorů Jedutunovi, žalm Davidův. Vždy předce k Bohu má se mlčelivě duše má, od něhoť jest spasení mé.
[2] Vždyť předce on jest skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se škodlivě.
[3] Až dokud zlé obmýšleti budete proti člověku? Všickni vy zahubeni budete, jako zed navážená a stěna nachýlená jste.
[4] Však nic méně radí se o to, jak by jej odstrčili, aby nebyl vyvýšen; lež oblibují, ústy svými dobrořečí, ale u vnitřnosti své proklínají. Sélah.
[5] Vždy předce měj se k Bohu mlčelivě, duše má, nebo od něho jest očekávání mé.
[6] Onť jest zajisté skála má, mé spasení, vysoký hrad můj, nepohnuť se.
[7] V Bohu jest spasení mé a sláva má; skála síly mé, doufání mé v Bohu jest.
[8] Naději v něm skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před oblíčejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše. Sélah.
[9] Jistě žeť jsou marnost synové lidští, a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost.
[10] Nedoufejtež v utiskování, ani v loupeži, a nebývejte marní; statku přibývalo-li by, nepřikládejte srdce.
[11] Jednou mluvil Bůh, dvakrát jsem to slyšel, že Boží jest moc,
[12] A že tvé, Pane, jest milosrdenství, a že ty odplatíš jednomu každému podlé skutků jeho.
