[1] Přednímu kantoru z synů Chóre, žalm. Slyšte to všickni národové, pozorujte všickni obyvatelé zemští.
[2] Tak z lidu obecného, jako z povýšených, tak bohatý, jako chudý.
[3] Ústa má mluviti budou moudrost, a přemyšlování srdce mého rozumnost.
[4] Nakloním k přísloví ucha svého, a při harfě vykládati budu přípovídku svou.
[5] I proč se báti mám ve dnech zlých, aby nepravost těch, kteříž mi na paty šlapají, mne obklíčiti měla?
[6] Kteříž doufají v svá zboží, a množstvím bohatství svého se chlubí.
[7] Žádný bratra svého nijakž vykoupiti nemůže, ani Bohu za něj dáti mzdy vyplacení,
[8] (Neboť by velmi drahé musilo býti vyplacení duše jejich, protož nedovedeť toho na věky),
[9] Aby živ byl věčně, a neviděl porušení.
[10] Nebo se vídá, že i moudří umírají, blázen a hovadný člověk zaroveň hynou, zboží svého i cizím zanechávajíce.
[11] Myšlení jejich jest, že domové jejich věční jsou, a příbytkové jejich od národu do pronárodu; pročež je po krajinách nazývají jmény svými.
[12] Ale člověk v slávě netrvá, jsa podobný hovadům, kteráž hynou.
[13] Taková snažnost jejich jest bláznovstvím při nich, však potomci jejich ústy svými to schvalují. Sélah.
[14] Jako hovada v pekle skladeni budou, smrt je žráti bude, ale upřímí panovati budou nad nimi v jitře; způsob pak oněchno aby zvetšel, z příbytku svého octnou se v hrobě.
[15] Ale Bůh vykoupí duši mou z moci pekla, když mne přijme. Sélah.
[16] Neboj se, když by někdo zbohatl, a když by se rozmnožila sláva domu jeho.
[17] Při smrti zajisté ničeho nevezme, aniž sstoupí za ním sláva jeho.
[18] Ačťkoli duši své, pokudž jest živ, lahodí; k tomu chválí jej i jiní, když sobě čistě povoluje:
[19] A však musí se odebrati za věkem otců svých, a na věky světla neuzří.
[20] Summou: Člověk jsa ve cti, neusrozumí-li sobě, bývá učiněn podobný hovadům, kteráž hynou.