[1] Přednímu z kantorů, žalm Davidův. Slyš, ó Bože, hlas můj, když naříkám, před hrůzou nepřítele ostříhej života mého.
[2] Skrej mne před úklady zlostníků, před zbouřením těch, kteříž páší nepravost,
[3] Kteříž naostřili jako meč jazyk svůj, naměřili střelu svou, řeč přehořkou.
[4] Aby stříleli z skrýší na upřímého; nenadále naň vystřelují, aniž se koho bojí.
[5] Zatvrzují se ve zlém, smlouvají se, jak by poléci mohli osídla, a říkají: Kdo je spatří?
[6] Vyhledávají snažně nešlechetnosti, hyneme od ran přelstivých; takť vnitřnost a srdce člověka hluboké jest.
[7] Ale jakž Bůh vystřelí na ně prudkou střelu, poraženi budou.
[8] A ku pádu je přivede vlastní jazyk jejich; vzdálí se jich každý, kdož by je viděl.
[9] I budou se báti všickni lidé, a ohlašovati skutek Boží, a k srozumívání dílu jeho příčinu dadí.
[10] Spravedlivý pak veseliti se bude v Hospodinu, a v něm doufati, anobrž chlubiti se budou všickni, kteříž jsou upřímého srdce.
