[1] Davidův. Požehnaný Hospodin skála má, kterýž učí ruce mé boji, a prsty mé bitvě.
[2] Milosrdenství mé a hrad můj, útočiště mé, vysvoboditel můj, a štít můj, protož v něhoť já doufám; onť mi podmaňuje lidi.
[3] Hospodine, co jest člověk, že se znáš k němu, a syn člověka, že ho sobě tak vážíš?
[4] Člověk marnosti podobný jest, dnové jeho jako stín pomíjející.
[5] Hospodine, nakloň svých nebes a sstup, dotkni se hor, a kouřiti se budou.
[6] Sešli hromobití a rozptyl je, vypusť střely své a poraz je.
[7] Vztáhni ruku svou s výsosti, vysvoboď mne, a vytrhni mne z vod mnohých, z ruky cizozemců.
[8] Jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich jest pravice lživá.
[9] Bože, píseň novou zpívati budu tobě na loutně, a na desíti strunách žalmy tobě prozpěvovati,
[10] Dávajícímu vítězství králům, a vysvobozujícímu Davida, služebníka svého od meče vražedlného.
[11] Vysvoboď mne, a vytrhni mne z ruky cizozemců, jejichž ústa mluví marnost, a pravice jejich pravice lživá.
[12] Aby synové naši byli jako štípkové zdárně rostoucí v mladosti své, a dcery naše jako úhelní kamenové, tesaní ku podobenství chrámu.
[13] Špižírny naše plné ať vydávají všelijaké potravy; dobytek náš ať rodí na tisíce, a na deset tisíců v stájích našich.
[14] Volové naši ať jsou vytylí; ať není vpádu ani zajetí, ani naříkání na ulicích našich.
[15] Blahoslavený lid, jemuž se tak děje, blahoslavený ten lid, jehož Hospodin Bohem jest.
