[1] Tedy přeplavili se přes moře do krajiny Gadarenských.
[2] A jakž vyšel z lodí, hned se s ním potkal člověk z hrobů, maje ducha nečistého.
[3] Kterýž bydlil v hrobích, a aniž ho kdo mohl řetězy svázati,
[4] Proto že často byv pouty a řetězy okován, polámal řetězy, a pouta roztrhal, a žádný nemohl ho skrotiti.
[5] A vždycky ve dne i v noci na horách a v hrobích byl, křiče a tepa se kamením.
[6] Uzřev pak Ježíše zdaleka, běžel a poklonil se jemu,
[7] A křiče hlasem velikým, řekl: Co jest tobě do mne, Ježíši, Synu Boha nejvyššího? Zaklínám tě skrze Boha, abys mne netrápil.
[8] (Nebo pravil jemu: Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto.)
[9] I otázal se ho: Jakť říkají? A on odpovídaje, řekl: Množství jméno mé jest, nebo jest nás mnoho.
[10] I prosil ho velmi, aby jich nevyháněl z té krajiny.
[11] Bylo pak tu při horách stádo vepřů veliké pasoucích se.
[12] I prosili ho všickni ti ďáblové, řkouce: Pusť nás do vepřů, ať do nich vejdeme.
[13] I povolil jim hned Ježíš. A vyšedše duchové nečistí, vešli do těch vepřů. I běželo to stádo s vrchu dolů do moře, (a bylo jich ke dvěma tisícům,) i ztonuli v moři.
[14] Ti pak, kteříž ty vepře pásli, utekli, a oznámili to v městě i ve vsech. I vyšli, aby viděli, co by to bylo, což se stalo.
[15] I přišli k Ježíšovi, a uzřeli toho, kterýž býval trápen od ďábelství, an sedí, odín jsa, a maje zdravý rozum, toho, kterýž míval množství. I báli se.
[16] A kteříž to viděli, vypravovali jim, kterak se stalo tomu, kterýž měl ďábelství i o vepřích.
[17] Tedy počali ho prositi, aby odšel z krajin jejich.
[18] A když vstoupil na lodí, prosil ho ten, kterýž trápen býval od ďábelství, aby s ním byl.
[19] Ježíš pak nedopustil mu, ale řekl jemu: Jdi k svým do domu svého, a zvěstuj jim, kterak veliké věci učinil tobě Pán, a že slitoval se nad tebou.
[20] I odšel, a počal ohlašovati v krajině Desíti měst, kterak veliké věci učinil mu Ježíš. I divili se všickni.
[21] A když se přeplavil Ježíš na lodí zase na druhou stranu, sšel se k němu zástup mnohý. A byl u moře.
[22] A aj, přišel jeden z knížat školy, jménem Jairus, a uzřev jej, padl k nohám jeho.
[23] A velmi ho prosil, řka: Dcerka má skonává. Poď, vlož na ni ruce, aby uzdravena byla, a budeť živa.
[24] I šel s ním, a zástup mnohý šel za ním, i tiskl jej.
[25] (Tedy žena jedna, kteráž tok krve měla dvanácte let,
[26] A mnoho byla trápena od mnohých lékařů, a vynaložila všecken statek svůj, a nic jí bylo neprospělo, ale vždy se hůře měla,
[27] Uslyšavši o Ježíšovi, přišla v zástupu po zadu, a dotkla se roucha jeho.
[28] Nebo řekla byla: Dotknu-li se jen roucha jeho, uzdravena budu.
[29] A hned přestal krvotok její, a pocítila na těle, že by uzdravena byla od neduhu svého.
[30] A hned Ježíš poznav sám v sobě, že z něho moc vyšla, obrátiv se v zástupu, řekl: Kdo se dotekl roucha mého?
[31] I řekli mu učedlníci jeho: Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
[32] I hleděl vůkol, aby ji uzřel, která to učinila.
[33] Ta pak žena s bázní a s třesením, věduci, co se stalo při ní, přistoupila a padla před ním, a pověděla mu všecku pravdu.
[34] On pak řekl jí: Dcero, víra tvá tě uzdravila, jdiž u pokoji, a buď zproštěna od trápení svého.)
[35] A když on ještě mluvil, přišli z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra?
[36] Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř.
[37] I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu.
[38] I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi.
[39] I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřelať děvečka, ale spí.
[40] I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela.
[41] A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi. Což se vykládá: Děvečko, (toběť pravím,) vstaň.
[42] A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým.
[43] A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl. I rozkázal jí dáti jísti.
