[1] Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli. Protoť svět nezná nás, že jeho nezná.
[2] Nejmilejší, nyní synové Boží jsme, ale ještěť se neokázalo, co budeme. Vímeť pak, že když se okáže, podobni jemu budeme; nebo viděti jej budeme tak, jakž jest.
[3] A každý, kdož má takovou naději v něm, očišťuje se, jakož i on čistý jest.
[4] Každý, kdož činí hřích, činíť proti zákonu; nebo hřích jest přestoupení zákona.
[5] A víte, že on se okázal, aby hříchy naše sňal, a hříchu v něm není.
[6] Každý tedy, kdož v něm zůstává, nehřeší; ale každý, kdož hřeší, neviděl ho, aniž ho poznal.
[7] Synáčkové, nižádný vás nesvoď. Kdož činí spravedlnost, spravedlivý jest, jakož i on jest spravedlivý.
[8] Kdož činí hřích, z ďábla jest; nebo ďábel od počátku hřeší. Na toť jest zjeven Syn Boží, aby kazil skutky ďáblovy.
[9] Každý, kdož se narodil z Boha, hříchu nečiní; nebo símě jeho v něm zůstává, aniž může hřešiti, nebo z Boha narozen jest.
[10] Po tomtoť zjevní jsou synové Boží a synové ďáblovi. Každý, kdož nečiní spravedlnosti, neníť z Boha, a kdož nemiluje bratra svého.
[11] Nebo toť jest to zvěstování, kteréž jste slýchali od počátku, abychom milovali jedni druhé.
[12] Ne jako Kain, kterýž z toho zlostníka byl, a zamordoval bratra svého. A pro kterou příčinu zamordoval ho? Proto že skutkové jeho byli zlí, bratra pak jeho spravedliví.
[13] Nedivtež se, bratří moji, jestliže vás svět nenávidí.
[14] My víme, že jsme přeneseni z smrti do života, nebo milujeme bratří. Kdož nemiluje bratra, zůstáváť v smrti.
[15] Každý, kdož nenávidí bratra svého, vražedlník jest, a víte, že žádný vražedlník nemá života věčného v sobě zůstávajícího.
[16] Po tomto jsme poznali lásku, že on duši svou za nás položil, i myť tedy máme za bratří duše klásti.
[17] Kdo by pak měl statek tohoto světa, a viděl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavřel by střeva svá před ním, kterak láska Boží zůstává v něm?
[18] Synáčkové moji, nemilujmež slovem, ani jazykem, ale skutkem a pravdou.
[19] A po tomť poznáváme, že z pravdy jsme, a před oblíčejem jeho spokojíme srdce svá.
[20] Nebo potupovalo-liť by nás srdce naše, ovšemť Bůh, kterýž jest větší nežli srdce naše, a zná všecko.
[21] Nejmilejší, jestližeť by nás srdce naše nepotupovalo, smělou doufanlivost máme k Bohu.
[22] A zač bychom ho koli prosili, béřeme od něho; nebo přikázaní jeho ostříháme, a to, což jest libého před oblíčejem jeho, číníme.
[23] A totoť jest to přikázaní jeho, abychom věřili jménu Syna jeho Jezukrista, a milovali jedni druhé, jakož nám vydal přikázaní.
[24] Nebo kdož ostříhá přikázaní jeho, v němť zůstává, a on také v něm. A po tomť poznáváme, že zůstává v nás, totiž po Duchu, kteréhož dal nám.