[1] Pravduť pravím v Kristu, a neklamámť, čemuž i svědomí mé svědectví vydává v Duchu svatém,
[2] Žeť mám veliký zámutek, a ustavičnou bolest v srdci svém.
[3] Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, příbuzných svých podlé těla.
[4] Kteřížto jsou Izraelští, jejichž jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i zákona dání, i služba, i zaslíbení.
[5] Jejichž jsou otcové, a ti, z nichž jest Kristus podlé těla, kterýž jest nade všecky Bůh požehnaný na věky. Amen.
[6] A však nemůže zmařeno býti slovo Boží. Nebo ne všickni, kteříž jsou z Izraele, Izraelští jsou.
[7] Aniž proto, že jsou símě Abrahamovo, všickni jsou synové, ale v Izákovi nazváno bude tvé símě.
[8] To jest, ne ti, kteříž jsou synové těla, jsou synové Boží, ale kteříž jsou synové zaslíbení, ti se počítají za símě.
[9] Nebo toto jest slovo zaslíbení: V týž čas přijdu, a Sára bude míti syna.
[10] A netoliko to, ale i Rebeka z jednoho počavši, totiž z Izáka, otce našeho.
[11] Nebo ještě před narozením, a prvé než co dobrého neb zlého učinili, aby uložení Boží, kteréž jest podlé vyvolení, ne z skutků, ale z toho, kterýž povolává, pevné bylo,
[12] Řečeno jest jí: Větší sloužiti bude menšímu,
[13] Jakož psáno jest: Jákoba jsem miloval, ale Ezau nenáviděl jsem.
[14] I což tedy díme? Zdali nespravedlnost jest u Boha? Nikoli.
[15] Nebo Mojžíšovi dí: Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kýmž se slituji.
[16] A tak tedy není na tom, kdož chce, ani na tom, kdož běží, ale na Bohu, kterýž se smilovává.
[17] Nebo dí písmo Faraonovi: Proto jsem vzbudil tebe, abych na tobě ukázal moc svou, a aby rozhlášeno bylo jméno mé po vší zemi.
[18] A tak tedy, nad kýmž chce, smilovává se, a koho chce, zatvrzuje.
[19] Ale díš mi: I proč se pak hněvá? nebo vůli jeho kdo odepřel?
[20] Nýbrž, ó člověče, kdo jsi ty, že odmlouváš Bohu? Zdaž hrnec dí hrnčíři: Pročs mne tak udělal?
[21] Zdaliž hrnčíř nemá moci nad hlinou, aby z jednostejného truple udělal jednu nádobu ke cti, a jinou ku potupě?
[22] Což pak, že Bůh, chtěje ukázati hněv, a oznámiti moc svou, snášel ve mnohé trpělivosti nádoby hněvu, připravené k zahynutí,
[23] A známé učiniti bohatství slávy své při nádobách milosrdenství, kteréž připravil k slávě?
[24] Kterýchž i povolal, totiž nás, netoliko z Židů, ale také i z pohanů,
[25] Jakož i skrze Ozé dí: Nazovu nelid svůj lidem svým, a nemilou milou.
[26] A staneť se, že místo toho, kdež řečeno bylo jim: Nejste vy lid můj, tuť nazváni budou synové Boha živého.
[27] Izaiáš pak volá nad Izraelem, řka: Byť pak byl počet synů Izraelských jako písek mořský, ostatkové spaseni budou.
[28] Nebo pohubení učiní spravedlivé, a to jisté, pohubení zajisté učiní Pán na zemi, a to jisté.
[29] A jakož prvé pověděl Izaiáš: Byť byl Pán zástupů nepozůstavil nám semene, jako Sodoma učiněni bychom byli, a Gomoře byli bychom podobni.
[30] Což tedy díme? I to, že pohané, kteříž nenásledovali spravedlnosti, dosáhli spravedlnosti, a to spravedlnosti té, kteráž jest z víry;
[31] Izrael pak následovav zákona spravedlnosti, k zákonu spravedlnosti nepřišel.
[32] Proč? Nebo ne z víry, ale jako z skutků zákona jí hledali. Urazili se zajisté o kámen urážky,
[33] Jakož psáno jest: Aj, kladu na Sionu kámen urážky a skálu pohoršení, a každý, kdož uvěří v něj, nebude zahanben.
