[1] A opět počal učiti u moře. I shromáždil se k němu zástup mnohý, tak že vstoupiv na lodí, seděl na moři, a všecken zástup byl na zemi podlé moře.
[2] I učil je mnohým věcem v podobenstvích, a pravil jim v učení svém:
[3] Slyšte. Aj, vyšel rozsevač, aby rozsíval.
[4] I stalo se v tom rozsívání, že jedno padlo podlé cesty, a přiletělo ptactvo nebeské, i zzobalo je.
[5] A jiné padlo na místo skalnaté, kdež nemělo mnoho země, a hned vzešlo, proto že nemělo hlubokosti země.
[6] A když vyšlo slunce, vyhořelo, a proto, že nemělo kořene, uschlo.
[7] A jiné padlo mezi trní; i zrostlo trní, a udusilo je. I nevydalo užitku.
[8] Jiné pak padlo v zemi dobrou, a dalo užitek zhůru vstupující a rostoucí; přineslo zajisté jedno třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné pak stý.
[9] I pravil jim: Kdo má uši k slyšení, slyš.
[10] Když pak byl sám, tázali se ho ti, kteříž při něm byli, se dvanácti, na to podobenství.
[11] I řekl jim: Vámť jest dáno, znáti tajemství království Božího, ale těm, kteříž jsou vně, v podobenství to všecko se děje,
[12] Aby hledíce, hleděli, ale neuzřeli a slyšíce, slyšeli, ale nesrozuměli, aby se snad neobrátili, a byli by jim odpuštěni hříchové.
[13] I dí jim: Neznáte podobenství tohoto? A kterakž pak všecka podobenství poznáte?
[14] Rozsevač ten slovo rozsívá.
[15] Tito pak jsou, ješto podlé cesty, jimž se rozsívá slovo, ale když oni slyší, i hned přichází satan, a vynímá slovo, kteréž vsáto jest v srdcích jejich.
[16] A tak podobně ti, kteříž jako skalnatá země posáti jsou, kteříž jakž uslyší slovo, hned s radostí přijímají je.
[17] Než nemají kořene v sobě, ale jsou časní; potom když vznikne ssoužení a protivenství pro slovo, hned se horší.
[18] Tito pak jsou, kteříž mezi trní posáti jsou, ti jsou, kteříž slovo slyší,
[19] Však pečování tohoto světa a oklamání zboží, a jiné žádosti přistupující, udušují slovo, tak že bez užitku bývá.
[20] Tito pak jsou, kteříž v zemi dobrou símě přijali, kteříž slyší slovo, a přijímají, a užitek přinášejí, jiné třidcátý, a jiné šedesátý, a jiné stý.
[21] Dále pravil jim: Zdali rozsvícena bývá svíce, aby postavena byla pod nádobu neb pod postel? Však aby na svícen vstavena byla.
[22] Nebo nic není skrytého, co by nebylo zjeveno; aniž jest co tak ukrytého, aby na jevo nevyšlo.
[23] Jestliže kdo má uši k slyšení, slyš.
[24] I mluvil k nim: Vizte, co slyšíte. Kterou měrou budete měřiti, bude vám odměřeno, a přidáno bude vám poslouchajícím.
[25] Nebo kdožť má, tomu bude dáno; a kdo nemá, i to, což má, bude od něho odjato.
[26] I pravil: Tak jest království Boží, jako kdyby člověk uvrhl símě do země.
[27] A spal by, a vstával by ve dne i v noci a semeno by vzešlo a zrostlo, jakž on neví.
[28] Nebo sama od sebe země užitek plodí, nejprv bylinu, potom klas, potom plné obilé v klasu.
[29] A když sezrá úroda, i hned přičiní srp; nebo nastala žeň.
[30] I řekl: K čemu připodobníme království Boží? Aneb kterým podobenstvím je ukážeme?
[31] Jest jako zrno horčičné, kteréž, když vsáto bývá do země, nejmenší jest ze všech semen, kteráž jsou na zemi.
[32] Ale když vsáto bývá, roste, a bývá větší než všecky byliny, a činí ratolesti veliké, tak že pod stínem jeho mohou sobě ptáci nebeští hnízda dělati.
[33] A takovými mnohými podobenstvími mluvil jim slovo, jakž mohli slyšeti.
[34] Bez podobenství pak nemluvil jim, ale učedlníkům svým soukromí vykládal všecko.
[35] I řekl jim v ten den, když již byl večer: Plavme se na druhou stranu.
[36] A nechavše zástupu, pojali jej, tak jakž byl na lodičce. Ale i jiné lodičky byly s ním.
[37] Tedy stala se bouře veliká od větru, až se vlny na lodí valily, tak že se již naplňovala lodí.
[38] A on z zadu na lodí spal na podušce. I zbudili jej, a řekli jemu: Mistře, nedbáš, že hyneme?
[39] I probudiv se, přimluvil větru, a řekl moři: Umlkni, a upokoj se. I přestal vítr, a stalo se utišení veliké.
[40] I řekl jim: Proč se tak bojíte? Jakž to, že nemáte víry?
[41] I báli se bázní velikou, a pravili jeden k druhému: I kdo jest medle tento, že i vítr i moře poslouchají jeho?
