[1] I odpovídaje Ježíš, mluvil jim opět v podobenstvích, řka:
[2] Podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž učinil svadbu synu svému.
[3] I poslal služebníky své, aby povolali pozvaných na svadbu, ale nechtěli přijíti.
[4] Opět poslal jiné služebníky, řka: Povězte pozvaným: Aj, oběd svůj připravil jsem, volové moji a krmný dobytek zbit jest, a všecko hotovo. Poďtež na svadbu.
[5] Ale oni nedbavše, odešli, jiný do vsi své, a jiný po kupectví svém.
[6] Jiní pak zjímavše služebníky jeho, a posměch jim učinivše, zmordovali.
[7] A uslyšav to král, rozhněval se; a poslav vojska svá, zhubil vražedlníky ty, a město jejich zapálil.
[8] Tedy řekl služebníkům svým: Svadba zajisté hotova jest, ale ti, kteříž pozváni byli, nebyli hodni.
[9] Protož jděte na rozcestí, a kteréžkoli naleznete, zovtež na svadbu.
[10] I vyšedše služebníci ti na cesty, shromáždili všecky, kteréžkoli nalezli, zlé i dobré. A naplněna jest svadba hodovníky.
[11] Tehdy všed král, aby pohleděl na hodovníky, uzřel tam člověka neoděného rouchem svadebním.
[12] I řekl jemu: Příteli, kteraks ty sem všel, nemaje roucha svadebního? A on oněměl.
[13] Tedy řekl král služebníkům: Svížíce nohy jeho i ruce, vezměte ho, a uvrztež jej do temností těch zevnitřních. Tamť bude pláč a škřipení zubů.
[14] Nebo mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených.
[15] Tehdy odšedše farizeové, radili se, jak by polapili jej v řeči.
[16] I poslali k němu učedlníky své s Herodiány, řkouce: Mistře, víme, že pravdomluvný jsi, a cestě Boží v pravdě učíš, a nedbáš na žádného; nebo nepatříš na osobu lidskou.
[17] Protož pověz nám, co se tobě zdá: Sluší-li daň dáti císaři, čili nic?
[18] Znaje pak Ježíš zlost jejich, řekl: Co mne pokoušíte, pokrytci?
[19] Ukažte mi peníz daně. A oni podali mu peníze.
[20] I řekl jim: Čí jest tento obraz a nápis?
[21] Řekli mu: Císařův. Tedy dí jim: Dávejtež tedy, co jest císařova, císaři, a co Božího, Bohu.
[22] To uslyšavše, divili se, a opustivše jej, odešli.
[23] V ten den přišli k němu saduceové, kteříž praví, že není z mrtvých vstání. I otázali se ho,
[24] Řkouce: Mistře, Mojžíš pověděl: Umřel-li by kdo, nemaje dětí, aby bratr jeho právem švagrovství pojal ženu jeho, a vzbudil símě bratru svému.
[25] I bylo u nás sedm bratrů. První pojav ženu, umřel, a nemaje semene, zůstavil ženu svou bratru svému.
[26] Takž podobně i druhý, i třetí, až do sedmého.
[27] Nejposléze pak po všech umřela i žena.
[28] Protož při vzkříšení kterého z těch sedmi bude žena? Nebo všickni ji měli.
[29] I odpověděv Ježíš, řekl jim: Bloudíte, neznajíce písem ani moci Boží.
[30] Však při vzkříšení nebudou se ani ženiti ani vdávati, ale budou jako andělé Boží v nebi.
[31] O vzkříšení pak mrtvých zdaliž jste nečtli, co jest vám povědíno od Boha, kterýž dí:
[32] Já jsem Bůh Abrahamův, a Bůh Izákův, a Bůh Jákobův? Bůhť není Bůh mrtvých, ale živých.
[33] A slyševše to zástupové, divili se učení jeho.
[34] Farizeové pak uslyšavše, že by k mlčení přivedl saducejské, sešli se v jedno.
[35] I otázal se jeden z nich zákonník, pokoušeje ho, a řka:
[36] Mistře, které jest přikázaní veliké v zákoně?
[37] I řekl mu Ježíš: Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své.
[38] To jest přední a veliké přikázaní.
[39] Druhé pak jest podobné tomu: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.
[40] Na těch dvou přikázaních všecken zákon záleží i proroci.
[41] A když se sešli farizeové, otázal se jich Ježíš,
[42] Řka: Co se vám zdá o Kristu? Čí jest syn? Řkou jemu: Davidův.
[43] Dí jim: Kterakž pak David v Duchu nazývá ho Pánem, řka:
[44] Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé, dokudž nepoložím nepřátel tvých za podnože noh tvých?
[45] Poněvadž tedy David Pánem ho nazývá, i kterakž syn jeho jest?
[46] A nižádný nemohl jemu odpovědíti slova, aniž směl kdo více od toho dne jeho se tázati.
