[1] Odpověděv pak Job, řekl:
[2] I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
[3] A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
[4] Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
[5] On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
[6] On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
[7] On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
[8] On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
[9] On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
[10] On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
[11] Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
[12] Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
[13] Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
[14] Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
[15] Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
[16] Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
[17] Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
[18] Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
[19] Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
[20] Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
[21] Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
[22] Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
[23] Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
[24] Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
[25] Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
[26] Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
[27] Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
[28] Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
[29] Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
[30] Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
[31] Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
[32] Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
[33] Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
[34] Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
[35] Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
