[1] Zdaliž nemá vyměřeného času člověk na zemi? A dnové jeho jako dnové nájemníka.
[2] Jako služebník, kterýž touží po stínu, a jako nájemník, jenž očekává skonání díla svého:
[3] Tak jsou mi dědičně přivlastněni měsícové marní, a noci plné trápení jsou mi odečteny.
[4] Jestliže ležím, říkám: Kdy vstanu? A brzo-li pomine noc? Tak pln bývám myšlení až do svitání.
[5] Tělo mé odíno jest červy a strupem i prachem, kůže má puká se a rozpouští.
[6] Dnové moji rychlejší byli nežli člunek tkadlce, nebo stráveni jsou bez prodlení.
[7] Rozpomeň se, ó Pane, že jako vítr jest život můj, a oko mé že více neuzří dobrých věcí,
[8] Aniž mne spatří oko, jenž mne vídalo. Oči tvé budou ke mně, a mne již nebude.
[9] Jakož oblak hyne a mizí, tak ten, kterýž sstupuje do hrobu, nevystoupí zase,
[10] Aniž se opět navrátí do domu svého, aniž ho již více pozná místo jeho.
[11] Protož nemohuť já zdržeti úst svých, mluvím v ssoužení ducha svého, naříkám v hořkosti duše své.
[12] Zdali jsem já mořem čili velrybem, že jsi mne stráží osadil?
[13] Když myslím: Potěší mne lůže mé, poodejme naříkání mého postel má:
[14] Tedy mne strašíš sny, a viděními děsíš mne,
[15] Tak že sobě zvoluje zaškrcení duše má, a smrt nad život.
[16] Mrzí mne, nebuduť déle živ. Poodstupiž ode mne, nebo marní jsou dnové moji.
[17] Co jest člověk, že ho sobě tak vážíš, a že tak o něj pečuješ?
[18] A že ho navštěvuješ každého jitra, a každé chvíle jej zkušuješ?
[19] Dokudž se neodvrátíš ode mne, a nedáš mi aspoň polknouti mé sliny?
[20] Zhřešil jsem, což mám učiniti, ó strážce lidský? Proč jsi mne položil za cíl sobě, tak abych sám sobě byl břemenem?
[21] Nýbrž proč neodejmeš přestoupení mého, a neodpustíš nepravosti mé? Nebo již v zemi lehnu. Potom bys mne i pilně hledal, nebude mne.
