[1] Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
[2] Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
[3] Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
[4] Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
[5] Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
[6] Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
[7] Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
[8] Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
[9] Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
[10] Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
[11] Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
[12] Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
[13] Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
[14] Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
[15] Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
[16] Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
