[1] Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.
[2] Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.
[3] A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.
[4] Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.
[5] Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:
[6] Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.
[7] O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,
[8] By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:
[9] Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.
[10] Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?
[11] Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:
[12] Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.
[13] Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.
[14] Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.
[15] Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,
[16] Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,
[17] Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.
[18] Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,
[19] Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.
[20] Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.
[21] Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.
[22] Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.
