[1] Odpovídaje pak Job, řekl:
[2] Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
[3] Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
[4] Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
[5] Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
[6] Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
[7] Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
[8] Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
[9] Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
[10] Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
[11] Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
[12] Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
[13] Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
[14] Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
[15] Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
[16] Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
[17] V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
[18] Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
[19] To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
[20] Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
[21] Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
[22] Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
[23] Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
[24] Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
[25] Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
[26] Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
[27] Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
[28] A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
[29] Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
[30] A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?
