[1] Tedy odpověděl Job a řekl:
[2] Což vždy předce naříkání mé za zpouru jmíno bude, ješto bída má těžší jest nežli lkání mé?
[3] Ó bych věděl, kde ho najíti, šel bych až k trůnu jeho.
[4] Pořádně bych před ním vedl při, a ústa svá naplnil bych důvody.
[5] Zvěděl bych, jakými slovy by mně odpověděl, a porozuměl bych, co by mi řekl.
[6] Zdaliž by podlé veliké síly své rozepři vedl se mnou? Nikoli, nýbrž on sám dal by mi sílu.
[7] Tuť by upřímý hádati se mohl s ním, a byl bych osvobozen všelijak od soudce svého.
[8] Ale aj, půjdu-li upřímo dále, tam ho není; pakli nazpět, nepostihnu ho.
[9] By i čím zaměstknán byl na levo, předce ho nespatřím; zastře-li se na pravo, ovšem ho neuzřím.
[10] Nebo on zná cestu, kteráž jest při mně; bude-li mne zkušovati, jako zlato se ukáži.
[11] Šlepějí zajisté jeho přídržela se noha má, cesty jeho šetřil jsem, abych se s ní neuchyloval.
[12] Aniž od přikázaní rtů jeho uchýlil jsem se, nýbrž ustaviv se na tom, schované jsem měl řeči úst jeho.
[13] On pak jestliže při čem stojí, kdo jej odvrátí? Ano duše jeho čehož jen žádá, toho hned dovodí.
[14] A vykoná uložení své o mně; nebo takových příkladů mnoho jest při něm.
[15] Pročež před tváří jeho děsím se; když to rozvažuji, lekám se ho.
[16] Bůh zajisté zemdlil srdce mé, a Všemohoucí předěsil mne,
[17] Tak že sotva jsem nezahynul v těch temnostech; nebo před tváří mou nezakryl mrákoty.
